„Jsem Agnes Dürer.“

V dějinách umění se na ženu jednoho z nejdůležitějších severoevropských malířů renesance pohlíželo s opovržením. Lidé jí považovali za vychytralou a neznalou. Nic z toho ale neodpovídalo pravdě. Genialita jejího muže se tím jen vyzvedla a mohla tak do všech stran jasně zářit.

Ženy stály v dějinách umění vždycky v pozadí a většinou sotva za zmínku. Počet známých umělkyň zůstal velmi přehledný až dodnes. I současné umělkyně se dostanou na listinu Top 100, do aukciových hitparád a muzeí jen velmi zřídka. A to i přesto, že je dnes víc než každý druhý umělec již skutečně ženského pohlaví.

Ale nejen v uměleckém světě zná respektování a rovnost žen svůj limit. Celosvětově se stala rovnoprávnost sice jedním z měřítek, jak poznat v nějakém státě stupeň svobody. Dokonce ale i v Německu byla zapsána teprve v roce 1949 do ústavy. A až teprve v roce 1977 začala rovnost pohlaví konečně platit i v praxi.

Od první doložené ženy jednoho významného umělce až do současnosti uplynula dlouhá cesta. Za tu dobu se ale tolik nezměnilo. Ženská práce se pořád méně hodnotí, méně platí a brutálně využívá. Těžko tomu uvěřit ale taková je skutečnost ještě i dnes a u nás.