Člověk začal opět věřit.
V Německu se začalo zase hodně diskutovat o náboženství a církevním životě: o výuce náboženství a etiky ve školách, o náboženských symbolech jako je šátek na hlavu nebo pověšený kříž v bavorských třídách, o obřízce, o obětích zneužíváných v církevních institucích, o divných enklávách jako je církevní právo, o významu státních a nestátních náboženských svátků a tak dále.
A v debatě o hodnotách se přitom křesťanství o to víc zdůrazňuje. Samozřejmě z pořád aktuálnějších podnětů.
Především mládež začala hledat nové cesty k náboženství a spiritualismu. Spíš ale proto, že chce najít smysl života, než že by věřila na pána „Boha“.
Držet se jen starých hodnot už dnes moc nepomáhá. Až úskostlivě se dá tedy pozorovat, jak se církev modernizuje a přizpůsobuje. A mezi vším balancuje.
Klasickým příkladem je „Slovo na neděli“. To je nejstarší televizní sériál vůbec a hned po zprávách druhý nejstarší pořad v německé televizi. Z počátku trval deset minut, dnes už se vysílá jenom čtyři minuty každou sobotu večer většinou po televizních novinách a před nočním filmem. Po dramaturgické stránce se jedná v podstatě také o nejnáročnější program. Farář v něm káže 4 minuty bez přestávky, bez dekorace, živě a bez záznamu. Televize skoro jako za mlada.
Ale přesto se něco změnilo. Témata jsou aktuální, tedy přiměřená naší současnosti, mnohdy i se sklonem k provokaci. Hezky krůček za krůčkem, jak se na 2000 let staré náboženství také sluší a patří.