„Moje zahrádka je můj ráj na zemi.“

Němce baví zahrádkářství a trávit volný čas v zelených oázách, kde si sami vypěstují, co jim nejvíc chutná. Z jejich nejlepšího ovoce, největší zeleniny a nejkrásnějších květin tankují pak nové síly. Typicky německé je, že i tam má všechno pořádek a řád, podle kterého není všechno dovolené. Jaké druhy ovoce a zeleniny, kolik m2 trávníku, jaké keře nebo stromy – v každé zahrádkářské kolonii platí jiná pravidla/smlouvy, podle kterých se celý spolek řídí a zahrádkářský život kontroluje. Co se v Německu smí a nesmí je konečně stanoveno zahrádkářským zákonem (BKleinG).
Pozemky se zahradními domečky spravuje vedení jednotlivých zahrádkářských spolků, které je svým členům také pronajímá. Takzvaná loubí nejsou drahá a vynahrazují nedostatek zeleně v hustě obydlených městech. Ve volném čase slouží stejně tak k zahradničení jako i k odpočinku od každodenního stresu, kam chodí relaxovat celá rodina.
První zahrádky byly založené v 18.století, aby působily proti hladu a chudnutí. Až teprve podle modelu jednoho Lipského doktora Moritze Schrebera dostaly dnešní parcelový, oplocený vzhled a po něm i jeho jméno. Od té doby vstoupily natrvalo do německého kolektivního vědomí.
Hodně mladých lidí dnes ale vidí jako zbytečné, sklízet někde v koutku, co jim vyroste. Jejich iniciativou se Německo právě obrací k jinému způsobu zahradničení. Hlavně ve velkoměstech se rychle prosadil jejich koncept sousedských zahrad, kde si lidé pozemek mezi sebou dělí a společně ho užívají. Velké oblibě se těší ale i městské nebo soukromé zahradní projekty, kam se může každý do pěstování zdravé zeleniny, bylinek či květin kdykoliv sám zapojit a přitom šetřit i životní prostředí. Než aby člověk své urbánní okolí jen pasivně konzumoval se tedy může sám aktivně podílet na jeho přímých změnách. V tomto směru se právě všude volně experimentuje. Zemědělstvím uprostřed měst se také zkouší, úplně neztratit kontakt se zemí.