„Kde se ztratily moje peníze během všech těch dluhů, realitních bublin a finančních Euro-krizí? Najdu je ve věžích Německé banky? Přece musely někde zůstat….“

V bankovní čtvrti to trvalo dost dlouho než se někdo odvážil stoupnout si před naše německé zrcadlo. Všichni se uculovali, ani jeden ze zaměstnanců banky ale nesebral tolik odvahy, vzít ho do svých rukou. Pěknou chvíli neprojevil vůbec nikdo o náš projekt sebemenší zájem. Z nedostatku času samozřejmě! Jen jeden zákazník se nedal dlouho prosit.
Když v roce 2007 praskla v USA realitní bublina a velkobanka Spojených států amerických Lehman Brothers se o rok později rozpadla, věřilo se v roce 2008, že tím dosáhla bankovní krize svůj vrchol a brzy přestane mít destruktivní sílu. Nastal ale pravý opak. Teprve potom se světová krize pořádně rozpoutala. Od té doby se honí jedna nevypočitatelná krize za druhou. Banky se ruší následkem globální řetězové reakce a jejich státní záchranná služba se projevuje na celém světovém hospodářství. Tyto akce doprovázejí velké státní dluhy, které vedou k obrovským ztrátám, masovému propouštění z práce a insolvencím podniků. U hazardní hry jde o všechno. O celé státy jako je Řecko. Od té doby se Německo topí v bažinách kritiky, která ho stahuje stále víc ke dnu.
Výsledkem je, že se na lidi v celé Evropě valí ze všech směrů úsporná opatření a drastické programy, které je ženou do ulic. Velmi úrodná půda pro populistické strany, které si všude získávají velkou oblibu. Jak dobře s touto krizovou praxí, masovou nezaměstnaností, snižující se mzdou a nerovnou distribucí Německo ale vychází, je až pozoruhodné. Uklidňující injekce z „černé nuly” a magického slova „Alternativlosigkeit”, že tedy neexistuje žádný jiný způsob řešení, opravdu budí dojem, že její trvalá indikace umí dělat skutečné zázraky.
Ale zdání klame. V těchto bouřlivých časech se nedá nikdo jen tak snadno uklidnit.